Jemně šumící pěna v papírovém hrnku
z Costa Coffee
vyprchává a řídne
Mění se na pouhou tekutinu
jako nádech vzpomínky
jež se vytrácí
S časem
A zůstává jen ta podstatná
substance
a čirá esence jejího života
Jen škoda toho hrnku
co musí letět do koše
neb má již provlhlé dno
Abigail je metodické cvičení, díky kterému je možné u cílové skupiny rozvíjet komunikační dovednosti, vzájemný respekt, tvorbu kompromisů a v neposlední řadě hlubší uvažování o těžkých rozhodnutích ve světě, který není černobílý.
Účastníci si uvědomí subjektivitu pohledu na problémy a projeví se většinou manipulace a perfektně vyplynou na povrch role účastníků (prodavač názorů, pasivní a bázlivý člověk, agresivní typ, emocionálně založený typ,…)
Kreativitou, resp. v minulosti viac používaným pojmom tvorivosť (oba termíny možno považovať za synonymá) sa zaoberajú nielen umelci, ale aj vedci, a to v širokom spektre počnúc psychológiou, teológiou a sociológiou cez ekonómiu a manažment po geografiu a ostatné priestorové vedy (Murgaš 2011, s. 121).
Všiml jsem si, že zhruba ve třech čtvrtinách schodů se sympatická slečna trápí s kočárkem. Vyběhl jsem k ní a povídám, ať počká. „Jen si nahoře opřu koloběžku a pomůžu vám.“ Slečna mou reakci evidentně nečekala. Cosi zakoktala spolu s děkovným smíchem. Vynesli jsme kočárek nahoru a ona mi poděkovala. Poté si povzdechla, že je to vždycky tělocvik. Opáčil jsem jí, že je to přeci samozřejmost a rozloučil se. Poté jsem si to uháněl Korunní domů. Co mě ale zaráží, je fakt, že přímo nad schody celou dobu stál hlouček kluků zhruba v mém věku (17 – 20 let) a celou scenérii pozoroval. Bylo zřejmé, že slečnu viděli celou dobu, ale nikdo z nich nepovažoval za normální pomoct jí. Když jsem se slečně nabídl, zachytil jsem jejich úžas ve tvářích. Vypadaly asi ve stylu: „Co to kurva děláš? Ať si to vytáhne sama, když je to její kočár.“ (Pokračování textu…)
Jako kdybych prolézal vrakoviště dávno zapomenutých snů a neuskutečněných vzpomínek. A na onom časy zpustošeném místě snažil se najít docela malý přívěšek v podobě panenky. Panenky, co svírá v rukou medailonek s vybledlým nejasným obrázkem. Přičemž vím, že hlídač vrakovištěm prochází a je jen náhoda, kdy mne jeho oko zmerčí. Nevyslal by psy. Žádné nemá. Nestřílel by, nemá zbraň. Seslal by žal, stesk a lítost. A to raní víc jak olověná kulka. Víc než hryznutí psím chřtánem. Zničilo by mě to vnitřně – od zárodku.