Matematika je krásná,
jak černá tečka v bílém poli.
Cítím jak se protíná
její úsečka života s mojí.
A průsečík pé jest krásný,
rozšiřuje naši rodinu
do čtyřech úhlů, každý pravý,
Vlna extáze, štěstí, snad nezhynu.
Naše láska velikost má
jak bezrozměrná přímka,
ostrou tužkou rýsovaná,
neexistuje vyjímka.
Prázdná množina v našem vztahu
je snad jen když dělím nulou,
to pak vždycky strnu,
vidím ji pak smutnou.
Máme hodně společného,
my se téměř nehádáme,
snad jen u cosinu mého,
klid, jedna nepřesáhne.
A když krychli po mně hodí,
nic si z toho nedělám,
je to jako souboj lodí,
sítí iks, ý já ji chytávám.
Piškvorky pak hrajeme
čtyřicet pět minut třeba,
pak nás alarm probere,
sním si půlku chleba.
Večer spolu prosedíme
klidně celé hodiny,
ve tři ráno usínáme,
těšíme se ze své rodiny.
Já matiku miluji,
Amorek do mě bodl kružítko,
opravdu nežertuji,
místo cihly chci pravítko.
I když je venku pěkně,
radši doma zůstávám,
studuji totiž pilně,
jedna místo dvojky dostávám.
Každou chvíli studuji,
abych něco nepropás‘,
připraven do další hodiny,
to je na MATFYZ odraz.
A můj milý profesor,
ten má u mne nemalý obdiv.
použil snad kompresor?
Má tak velké srdce, cítím údiv.
Snad jeho srdce zjihne,
dá mi z testu dvacet bodů,
takový test zatím nevidě,
složil jsem jen pro něj MAT-ódu!