Naše rodina je nevelká. Nikdy jsem se neoženil a přítelkyni si ani nenašel. Je velmi pravděpodobné, že už si ji nikdy ani nenajdu. Soudě dle mého překrásného vzhledu. Tudíž mohu s jistotou říci, že děti nemám a pokud náhodou ano, tak o nich nic nevím.
Moji rodiče již zemřeli stářím. Z toho lze bystrým úsudkem odhadnout, že nežijí již ani moji prarodiče. Ani jeden. Budu-li říkat „jejich rodina“, může se to jevit jako lehce zavádějící a pro některé snad i matoucí. Proto preferuji raději mykání. Tak tedy: Naše rodina.
Jejími členy jsem já a já. Má to samozřejmě jisté výhody. Jsem sám své rodině pánem. Jak řeknu, tak bude. Skýtá se zde však i ta temnější strana mince. Jelikož jsem sám jediný pán a hlava rodiny, jsem sám sobě zároveň otroče. Kromě klasických denních radovánek jako pravidelný úklid, mytí nádobí, stlaní postele a jiné nelibé záležitosti, mám na starosti i nevelké pole.
Dělá mi to radost. Pěstuji na něm veškerou zeleninu, kterou se pak živím, a mám radost, jak pěkně roste. Roste sama, téměř se o ni nestarám. Zalijí ji deště a já pouze sklidím úrodu. Stala se mi však tohoto jara neblahá událost. V brázdě svého pole zpozoroval jsem myš. Co zpozoroval?! Mžikem oka ji zahlédl! A ona pak hop do své díry!
Taková pěkná malá myška, pomyslil jsem si. Takový živelný tvor na mé zahrádce. Už jsem se z toho chtěl radovat. Zanedlouho poté, neb jsem moudrý, dopídil jsem se toho, že by mi mohla požrat celou úrodu. No představte si to. Taková jedna myš a sežere veškeré kořínky mé zeleniny. A co zbude na mne? Doslova nic kromě hlíny. Tu já tuze nerad. Je mazlavá a kamínky skřípou mezi zuby. A když takové myšce zachutná i má mrkev, tak nebudu mít mrkev. To je jasné. A když nebudu mít mrkev, nebudu mít už zhola nic. Nebude-li mrkev, oslepnu. A také nebudu mít co jíst, což vnímám jako neméně podstatnou část této věci.
Představte si, že nebudu mít svoji zeleninu. To pak budu muset jít do obchodu nakoupit. Což by nemusel být takový problém, mít u sebe alespoň vindru. Jako úspěšně nezaměstnaný člověk leže na své pohovce, okousávaje kořenovou zeleninu, je mi celkem dobře. Z představy, že chodím, nedej dobrý Bože, byť na 0,25 hodiny do práce, se mi dělá poněkud nevolno. Dokonce se neštítím říci, že se mi ta představa hnusí.
Však já tě, myši, dostanu, pomyslil jsem si. Vzal jsem do ruky krumpáč a lopatu a kopal a kopal. Myš jsem však bohužel nenalezl. Říkal jsem si: „Mrcho! Prohlabala ses hlouběji. Ale to ti nedaruji!“
Vzhledem k tomu, že jsem tvor společenský a mám dobré přátele, které k tomu všemu ještě uplácím částí své úrody, nebylo obtížné vypůjčit si od souseda příruční bagřík. Lžící, která kdysi kopala pražské metro, jsem se zabořil do země. Do večera bylo hotovo. Což o to, své skromné políčko jsem měl řádně zryté. Za takové zorání by se nemusel stydět lecjaký farmář. Troufám si dokonce tvrdit, že jsem jediný, kdo se při orání pole dostal až na skálu. V této jistotě mne udržuje i fakt, že skála je až 30 metrů pod povrchem. Pravdou je, že tahat bagr ven nebylo zrovna jednoduché. Tahal jsem ho nahoru se stejnou námahou, jako když se radní Prahy 6 snažili vyrvat sochu železného Koněva z kamenného podstavce.
Utěšoval jsem se myšlenkou, že by na mých celkem slušných základech mohl Elon Musk postavit novou raketovou základnu pro střední Evropu a snažil se tak zastínit myšlenku na to, že myš jsem stále nenašel. „Ty škaredice!“ zakřičel jsem do širého okolí. „Já tě dostanu!“ Avšak dobře jsem věděl, že mi již teče do bot. Což není v mém případě nic neobvyklého. Zvláště pak když mám botky děravé. Bylo však zvláštní, že po chvíli jsem měl vody po kotníky – a to měsíc nesprchlo. Prosím, pochopil bych to takhle na podzim. Ale na jaře, kdy je slunečno? Nechápal jsem to. Zem byla vyprahlá a mně teklo do bot.
Hledě na kupky vynesené hlíny, bylo mi to jasné. Ta odporná šedá myš musela během výkopových prací proklouznout a vlézt pod hromady vybagrované zeminy. Voda v botech však byla spásnou myšlenkou. Rozsvítila se mi žárovička nad hlavou a v očích vzplály ohně s myšlenkou na mord. Mírnou záplavu způsobila sousedova zrezivělá vodovodní trubka, která se z nějakého důvodu nalézala pod mým polem. No nic. Soused se z dovolené vrací až za týden. Tak ho vody neubyde.
Hrálo to však skvěle do projektu Zničit myš verze 1.3. Okolo svého pole jsem postavil zátarasy z plexiskla a vytvořil tak malý skromný bazének o rozloze 6 hektarů. Mezitím, co se voda plnila, stačil jsem nachystat svůj vynález zkázy. Cítíl jsem se jako superhrdina. Batman měl podzemní skrýš, já měl u domu přistavěnou kůlnu.
Nejsem nijak zdatný elektrikář. V danou chvíli se to však jevilo ku prospěchu. I hliněné české ručičky totiž ledasco dokážou. Natahal jsem na koncích poškozené elektrické kabely k vodní hladině a zapojil je do pěti na sobě nezávislých hlavních jističů. Jelikož mám fištrón, neponechal jsem nic náhodě. Z oddílové klubovny jsem si vypůjčil naftový agregát. Prodlužovčku, která se nacházela vedle něj nebylo již nutné upravovat. Čas, levný materiál a v neposlední řadě dětské radůstky na ní zanechaly značné rány. Stejně jako na dětech. Jako poslední jistota posloužila kovová kotvička nahozená na dráty vysokého napětí.
Když můj skromný bazének začal již téměř praskat v silikonových švech, odbila minuta pravdy. Naházel jsem najednou veškerou kabeláž do bazénu. Taková podívaná se vidí snad jen v Hollywoodu. Já ji měl před očima naživo. Dodneška na to věru nezapomenu. A řasy, o které jsem přišel včetně obočí, jistě také ne. Pěkně to jiskřilo a bleskalo.
Nevím, co se na tom komu nelíbilo. Vyjma několika slavíků, kteří si na vodní hladině udělali spokojeně vodní lázeň. Nejspíš nebylo šťastné ani sousedovic koťátko, které přišlo o několik svých nebohých životů hned poté, co se plexisklové zátarasy protrhly. Až poté došlo ke zkratu celé elektrické sítě a já si mohl spokojeně oddechnout. Hříšná duše malé myšky letí dozajista k Pánu.
Během prací na navrácení hlíny do vykopané jámy a navrácení pole do tvaru pole, jsem myší oharky skutečně objevil. Měl jsem z toho vážně velkou radost. Do doby, než jsem se ohlédl a spatřil smečku jejích souputnic, které hopsaly k mému poli stejně jako Tolkienovy armády v bitvě o Středozem. Nebudu se tajit tím, že na mne přišly mrákoty.
Po zhruba dvoutýdenních depresích, kdy jsem se válel v posteli a vpravdě mimo spánku pouze brečel, uvědomil jsme si nespornou výhodu nabytých kvalit během celého mého snažení. Přijal jsem důstojné zaměstnání kopáče koridorů pro vodovodní potrubí a elektrické kabely v nedaleké obci. Nyní chodím na krásných osm hodin do práce a vydělávám těžké peníze. Celých patnáct tisíc hrubého. Za to si mohu koupit jídlo v supermarketu a nemusím se starat o zatracené pole, které mi požírají myši.