Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy.
Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní,
další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný
krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem
zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní
prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev
opravdu je.
Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako
jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to
občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a
prožil jistě rozuměl.
V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se
u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit,
skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil
alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš
do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem.
Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se
převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby
sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se
znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny,
vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na
horské dráze, narážel do skříní.
Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší.
Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar.
Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé.
Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu.
Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové
podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na
cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho výbušnost a láskyplná agresivita se
drala ven.
Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých
kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se
staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou
podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech.
Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce
narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do
ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily
a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny
z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do
ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa.
Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo
nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička,
která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička,
která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a
nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se
zasníme. Kapička, která v nás zůstává…
…někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál
bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce
ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem,
jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce
zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce
závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají,
nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a
pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.
Zamyslete se sami nad sebou. Viděli jste někdy podobný jev? Nebo ho
dokonce cítili? Prožili jste ho? Máte v sobě kapičku?