Jemný modrý cigaretový dým se vznášel na verandě před domkem na periferii velkoměsta. Když ho lehký vánek roznesl po okolí, uviděla Jonatána Petrův zamračený obličej. „Co se prosimtě zase tak tváříš?“ „No hádej. Můžeš jednou. Snad nejsi tak blbá, abys nevěděla,“ odseknul jí. „Prostě mi to vadí, no. Nehledě na to, že každou cigaretou se likviduješ.“ „A co má jako bejt. Seš snad moje matka?“ „Ne, fotr.“ „Moc vtipný. Heleď, podívej se na sebe. Ty zase chlastáš, takže mi nemáš moc co vyčítat.“ „Jonatáno, do prdele, tohle nemůžeš srovnávat. Tak za prvý, chlastáš taky a za druhý chlast je uplně něco jinýho.“ „Jo? tak to mi teda vysvětli, ty chytrej. Droga jako droga, ne? Tak beru obě, když mi chutnaj, ne?“ „No, jenže plíce a cévy ti to zkurví jedna báseň a nový nedostaneš. Zatimco játra maj určitou regenerační schopnost. Aby ses uchlastala je na naše poměry prakticky nemožný.“ „No jo, tak já přestanu až budu chtít další dítě.“
„Jasně, ve třiceti. Takže hodláš patnáct let kouřit pět cigaret denně. Výborný, fakt.“ „To neni pravda, tolik kouřim teprve dva roky.“ „Ježiš, ty mě taky musíš chytat za každý slovíčko. Tak třináct let, abych byl přesnej. Stejnak je to sračka.“ „To je, ale chutná mi a baví mě to. A abys byl ještě přesnější, tak s tim počtem cigaret přidej.“ Petr jen bezděky pokrčil rameny a otevřel si další pivo. Láhev hezky zasyčela a zátka dopadla s cinknutím na dlaždice.
„Petře, řekni mi, dovedl by sis představit nás dva jako pár?“ „Jak jako pár, ty vole?“ pousmál se Petr. „No jako ty a já, že bychom spolu chodili, pak se vzali a měli děti, který bychom vychovali a pak šťastně dožili až do smrti.“ „Ses posrala, ne? Vždyť se známe od dětství. A z ničeho nic bychom se jako začali líbat, šukat spolu a na veřejnosti se tvářit jako zamilovaný páreček? Na to asi seru.“ “ Já ti taky nic nenavrhuju. Jen jsem se zeptala. Čistě teoreticky,“ namítla Jonatána. „Aha, tak to pak jó. Já jen, že když se lidi obvykle takhle ptaj, tak tim myslej ve skutečnosti návrh.“ „Hm, jo. Já to tak myslela, ale teď je mi to blbý. Promiň. A nebo se stydíš na to kejvnout?“ „Ale hovno stydim. Jen se mi do toho nechce. Ale vobčasnou mrdačkou bych nepohrdnul. Pořád si honit toho klacka začíná bejt dost vo ničem. Když sme byli s Jitkou, tak aspoň to sem dokázal vocenit, když už nic jinýho.“ „Ty seš prase. Já tady navrhuju takový sentimentální věci a ty myslíš jen na ten sex. Ale máš pravdu. Občas by to nebylo od věci.“ „Takže domluveni?“ „Když já nevim. Ale asi jo. Tak jo.“ Jonatána si zapálila další cigaretu a Petr šel uvařit konvičku čaje a připravit vodní dýmku.
„Hele, nepřijde ti, že timhle věčnym vysedávánim jenom marníme čas?“ „Jak jako marníme?“ zeptala se Jonatána s přiblblym výrazem. „No jako že bychom mohli dělat spoustu jinejch užitečnějších věcí. Třeba by bylo docela dobrý mít nějakýho koníčka.“ „Tak jako na koníčku sem docela často,“ pousmála se Jonatána. „Vo tom do háje nemluvim. Jako baví mě s tebou šoustat, ale teď sem výjimečně myslel něco normálního.“ Petr si potáhnul ze šlahounu a v bleděmodré karafě to krásně zabublalo. Oba ten zvuk milovali. Uklidňoval je a byl takovou jejich společnou melodií. „Jo, něco jednou vymyslíme,“ po dlouhé odmlce prohodila Jonatána.
„Chápeš to? Před chvilkou jsme tady seděli, bylo nám ani ne patnáct a byl před náma celej život,“ prohodila Jonatána tiše jakoby do vzduchu. „Jako jo, no. Teď máme každej z nás dva parazity, co pobíhaj před náma a za chvíli zaujmou naše místo. Budou tady v těch patnácti s pivem na verandě…“ „No to mě šlehhne. Víš jak si budu připadat stará? Už teď mi z toho začíná hrabat.“ Po zbytek odpoledne oba mlčeli a zamyšleně se pokoušeli odhadovat, jestli budou jejich děti vést obdobné debaty jako oni před pár lety.