Vidím dvě světla noční tramvaje,
tramvaje, co proráží hustou tmu,
tmu, jež zahalila mě do hávu nostalgie,
nostalgie, co mě stahuje, ale stále jdu.
Jdu a poryv větru mě do škarpy srazil,
srazil a s děsivým smíchem se otočil,
otočil a nechal mě, abych blátivou kaluž vypil.
Vypil jsem ji tedy a před scestím zabočil.
Zabočil a nechal dvě děti za sebou,
sebou sám nyní dnem i nocí zmítám.
Zmítám sebou, s kým mám děti? S kterou?
S kterou… Netuším, však často přemítám.
Přemítám sám a sám dnem i nocí,
nocí, kterou jede další osvětlená tramvaj.
Tramvaj s modrým číslem 2 sviští.
Sviští jako ta předchozí a lidi opět nemávaj.