Nad Prahou se zatahují temné závěsy a celé město se zabaluje do neprodyšného igelitového vaku. A co my? My, jako ty a já. Jen pozorujeme tu ubohost, ten kýč a hnus ze střechy nejvyššího paneláku. Ulamuji kus antény a směji se těm blbečkům, co budou ve vteřině koukat do prázdných televizních obrazovek. Totálně vymydlené mozky a nepřítomné výrazy mají tito lidé. Ostatně v ničem se neliší od těch venku. Je to havěť parazitující na Pandořině skříňce. Smetou veškerou lidskou radost a ochotu pousmát se. Odplivávám si a sleduji, jak zelenožlutý chrchel pomalu padá dolů ze střechy panelového domu. Ty se trpce pousměješ, ale v zásadě si myslíš to stejné. Tenhle šlendrián nestojí za víc než jeden flusanec.
Náhle se rozjasnilo a oslňující záblesk světla mne oslepil. Ach, co to vidí mé zornice? Černé plévy se zmítají v sinavém světle. všechno je tak mlhavé. A opět se stmívá a ihned osvětluje. Připadá mi to, jakoby spolu zápasil mocný vládce temnoty a sám pán světla. Souboj dobra se zlem. Zápas špíny a čistoty. Utkání odporného a božského. Peklo versus Ráj. Souboj se jeví jako vyrovnaný. Spíše připomíná mihotající se plamen svíčky, který se pere s šerem.
Po chvíli se můj zrak doostřuje a já zjišťuji, že jsme v objetí. A skutečně, přímo nad našimi hlavami se černé mraky rozestoupily jako napůl rozhrnutý závěs. Igelitový vak se přesně nad námi protrhl a najednou je dýchatelno. Je krásně. Je to lepší než vláha prvního jarního deště.