Byla to zvláštní doba, napsal si do deníku. Doba, kdy raketově rostla čísla nemocných s virovou infekcí a když už někdo musel opustit domácí karanténu, měl i v liduprázdné městské zástavbě nasazenou ústenku a ochranné rukavice. Pokud už se s někým střetnul, uhýbal na opačnou stranu chodníku až na trávník.
Samosprávy, charity i dobrovolníci z řad jednotlivců se snažili mírnit dopady pandemie a tlumili její expanzi. Ačkoli touha po nápravě současného stavu zapříčiněného laxností a nereflektováním reality ze strany vlády byla obrovská, sil se nedostávalo takových jako při vypuknutí krize.
Systém začal kolabovat a dosavadní způsoby aktivity v pracovním, vzdělávacím, volnočasovém jakožto i kulturním působení byly utlumeny, zdevastovány, či zcela transformovány.
Vládnoucí garnitura nebyla schopna koordinace a tudíž nevydávala jednotná rozhodnutí. Co platilo ráno, bylo večer diametrálně odlišné. Řeklo se NE a vzápětí jiný představitel té či oné instituce vetoval ANO. Nedůvěra k vládě sílila do doby, kdy bylo poslední smítko důvěry spáleno na popel a rozbujela pravá anomie. Pak už vláda neříkala pro jistotu nic. Neříkal nikdo nic. Mezi lidmi se šířila úzkost.
Byla to vskutku zvláštní doba.