V tomto článku bych rád rozebral neochotu
školského systému reagovat na celospolečenské změny a následně se jim
přizpůsobovat.
Máme mnoho škol, existuje několik stupňů vzdělání, přičemž
základní vzdělání je povinné. Bohužel od dob Marie Terezie, zakladatelce
povinné školní docházky, se se způsobem přijímání informací hnulo
pramálo.
Historie versus současnost
Vzpomeňme na dobu, kdy se utvářel tento systém vzdělávání.
Neexistoval internet, neměli jsme počítače a psalo se inkoustem. Naprostá
většina informací (rozuměj vzdělání) se šířila ústně.
Nejrozumnější učební systém proto vypadal následovně: Dostaneš
učitele, ten do tebe nahustí mraky informací a ty si je zapamatuješ.
Zamyslel jsem se nad tím, co se změnilo. Přišly počítače, přenosná
úložiště, mobily, foťáky, automatická počítadla (Excel, kalkulačky,
apod.) a hlavně internet.
V současné době máme celý pramen informací uložený ve světě
elektroniky, který máme na dosah mávnutím kouzelného proutku, či spíše
zmáčknutím tlačítka „probudit z režimu spánku“.
Řekněte si sami, zda víte, jaké je hlavní město Uzbekistánu. Hádám,
že o tomto státu máte při lepším alespoň povědomí, kde leží a pokud
o něm něco víte, tak je to pouze jeho hlavní město Taškent.
Pravděpodobně jste se ho tupě naučili stejně jako dalších mnoho jiných
měst, ze kterých vám jen malá část utkvěla v hlavě. Anebo vám tento
název utkvěl v paměti jako mě, když jsem při sabotování testu ze
zeměpisu usoudil, že tak debilní názvy si zkrátka nebudu tlouct do hlavy,
přičemž jako vůbec nejdebilnější mi připadal právě Taškent.
Však jaké je hlavní město Turkmenistánu již skutečně nevím. Stačí
však otevřít prohlížeč, napsat Turkmenistán, odentrovat, najít vhodný
výsledek ve výpisu a zjistím, že je to Ašchabad. Jednoduché a prosté.
Otázka půl minuty a to ještě z důvodu, že mám pomalý internet.
A takhle je to dnes s většinou znalostí, které jsme biflovali.
K vyhledání důležitých informací za sebou nemusíme vozit pojízdnou
knihovnu, nemusíme vlastně do knihovny ani chodit, protože většina titulů
je v elektronické podobě. A pokud není kniha takovou formou dostupná, je
v podstatě celý její obsah mnohokrát přepsán v jiných slovech,
parafrázích na mnoha webových stránkách. Internet se jen hemží citacemi a
znalosti celospolečenské i lokální jsou nesčetněkrát kopírovány.
Tvoří se stručné výtažky, kolikrát i s komentářem. Bez nadsázky je
možné říct, že internet je úložiště všeho. Že není poznatku, který
by na internetu nebyl.
Vše má své ale
V první chvíli by si člověk mohl myslet, že tedy
školy zapotřebí nejsou. Vždyť jen opakují, co je psáno na internetu. Jako
by četli knihu s komentářem nahlas. Když se na to ale podíváme
z opačného úhlu, zjistíme, že tomu tak bylo vždy. I u té Marie
Terezie, o které jsem se zmínil výše. Co je tedy úloha školy vzhledem ke
společnosti?
Škola má učit v první řadě tak, aby dala studujícím náhled do
problému tak, aby měl nějaký ucelený tvar. Měla by jim udávat směr,
kterým se mají ubírat v řešení nějaké úlohy (ať už jakékoli –
matematické, literární, v dějepise,…).
Neměla by však opomínat na to, že svět se hýbe a mění. Společnost se
vyvíjí a některá pravidla se nejen pozměňují, ale dokonce mění od
samého základu. Vzpomeňme na objevy Koperníka o kulaté Zemi, o tom, že
není naše planeta středem galaxie, nýbrž slunce je to, kolem čeho se
všechno točí. Vzpomeňme na přepisování učebnic poté, co vyšlo najevo,
že atom není základem hmoty. Vzpomeňme na veškeré změny dějepisu poté,
co se v nějaké zemi došlo ke změně režimu. Vzpomeňme na Darwinův objev
evoluce, jenž u mnoha lidí zapříčinil zatracení náboženského výkladu
světa. Vzpomeňme na změny pravopisu i stylistiky.
Škola by neměla pouze učit fakta a po jejich změně jinou generaci učit
odlišné věci. Ba naopak, měla by učit jak zacházet s informacemi. Jak se
přizpůsobovat změnám a jak na ně reagovat. Zkrátka předat nástroj
k tomu, aby si člověk uměl vytvořit vlastní směr, kterým půjde při
změně, aby se aklimatizoval v budoucnosti.
Kritické myšlení
další důležitou věcí, kterou by každá škola měla předat je kritické
myšlení. Informací je tolik, že musíme umět zhodnotit, zda je informace
užitečná, zda není zastaralá, zda je pravdivá a jestli s námi náhodou
nechce záměrně manipulovat. Čtyři body ze čtyř školy v České
republice povětšinou nesplňují. Pokusím se jednotlivé body popsat
detailněji.
Užitečnost informací
Užitečnost informací je na prvním místě. K čemu je nám učit se
zbytečné? K čemu je v práci konat zbytečnou činnost, která nám akorát
prodlužuje čas, který bychom mohli využít efektivně?
Bohužel se stále setkáváme se čtením zdlouhavých referátů, kde je
polovina věcí zbytečných vzhledem k zadanému tématu, odměněných
známkou jedna. Shledáváme se s povinným rozsahem stran u ročníkových
prací, seminárních prací, referátů. Zbytečnost potlačující
praktičnost a schopnost zpracovat úkol s co největší efektivitou.
Pamatuji si, že když jsem byl v prvním ročníku gymnázia, musel jsem
zpracovat ročníkovou práci na téma Život ve školním zahradním jezírku.
Práci bych sepsal odhadem na dvě tři strany i s obrázky. V zadání však
bylo jasně napsané, že stran musí být dvacet a více. Psal jsem tedy
výřečné věty s nulovým informačním obsahem a prokládal jsem práci
mnoha obrázky. Kantor byl ale spokojen a práce se mu moc líbila.
Nejen, že má práce byla z naprosté většiny zbytečná pro mě
samotného (odnesl jsem si z ní pouze to, že vím, co je geotextilie), ale
i pro školu jako také pro společnost. Svazek více než dvaceti stran,
který jsem (zcela zbytečně – asi musela škola obhájit zakoupení
kroužkovacího stroje) musel vsadit do kroužkové vazby, skončilo ve
sklepním archivu. Už tehdy byl předurčen k archivaci po příštích
padesát let, aby byl následně zlikvidován. Přitom mělo dojít alespoň
k prezentaci meho díla ostatním studentům. Opět ale s povinným rozsahem
patnácti minut mluveného projevu, kdy by tři čtvrtě času vyplňovala
prázdná a bezduchá slova.
Zastarávání informací
Dalším bodem jest rozlišovací schopnost, zda je skutečnost nebo fakt
aktuální. Dnes je tato schopnost namístě víc, než kdykoli předtím. Když
už k vytištění knihy nepotřebujeme nakladatele (v posledních letech šla
cena tisku rapidně dolů), tiskneme během pár minut (oproti knihtisku opět
extrémní změna), zaznamenáváme mnoho dat, o kterých víme, že za chvíli
zestárnou (a my můžeme prodat vydání 2.0). Ne jako Bible, která platí a
bude platit celé věky.
A to jsem zatím nepsal o internetu. Každý druhý má blog, kam si může
napsat, co se mu zlíbí. Na Youtube může uploadovat jakákoli videa, na
Facebook postovat kolik chce statusů. Vše, co bylo psáno, na internetu
zůstává, byť třebas jen v archivech. Z jakého důvodu školy neučí
rozeznávat aktuálnost informací?
Moc dobře si pamatuji na školní léta, kdy se nám studentům nechtělo do
nějakých prezentací a referátů namísto hraní na počítači, či
poletování venku. Stačilo vzít první dva články, na které jsme narazili,
zvolit ctrl + v, přidat zdroj na konec a bylo hotovo. Když těm chytřejším
kantorům došlo, že je někde chyba, kvitovali jsme to s poukázáním na
zdroj a to stačilo. Jednička byla téměř zadarmo. Proč však neučí školy
vyhledávat aktuální informace (Např. nikdy jsem na informatice neslyšel
výklad ohledně hledání dle časového omezení…)? Domnívám se, že je to
tomu jednak kvůli shovívavosti, pohodlnosti a lenosti. Také si ale myslím,
že zde bude hrát fakt neznalosti a neschopnosti sami se orientovat. Ze
stejného důvodu se učitelé dějepisu záměrně vyhýbají detailnějšímu
výkladu 21. století a končí druhou světovou válkou, někteří nástupem
komunismu. Jak ale skutečně probíhala revoluce, co přišlo po ní a co to
pro nás znamená dnes, to se již neříká. Obhajoba je pro to prostá. Řekne
se, že nezbývá čas a že končí škola. Málokterý učitel je schopen mít
výklad ohledně války v Sýrii, demonstracích na Ukrajině a podobně.
Druhým aspektem, který je dobré zhodnotit je, že učitelé se bojí
hovořit o blízké minulosti právě z důvodu aktuálnosti. Mnozí si
uvědomují, že jim doba nedovoluje mluvit ve prospěch třeba komunismu,
i když se s ním ztotožňují a naopak musí obhajovat demokracii jako
nejlepší systém vlády. Dále se jistě bojí, že by některými tématy,
které jsou poněkud kontroverzní, podnítili vášnivou diskusi se svými
studenty a pak by jim v závěru došly argumenty, čímž by si podlomili
autoritu. Konec konců ono se dá namísto těchto hodin mluvit například
o Přemyslovcích, které se nestihli probrat v minulých pěti hodinách,
že? A navíc co kdyby se ukázalo, že v blízké minulosti něco bylo jinak?
To by byl konec, učit najednou něco jiného, než by bylo do té doby
zvykem.
Pravdivost informací
Nepravdivost informací je věc, která je stará jako lidstvo samo. Lži,
polopravdy, omyly, to vše se ve společnosti odehrává. A ani publikace, ať
už internetové, či tištěné, nejsou výjimkou. V současné době
zažívá boom takzvaná virální reklama. Dost často naletíme. Ovšem poté
se ukáže, že to byl pouze klam a dozvíme se, která značka na trhu na nás
přichystala boudu. Která nás tak dobře pobavila a co od nich máme koupit.
Ne všude se však dozvíme, co je hloupost a lež. Zvláště na internetu
(ale i v knihách a mluveném projevu) je mnoho různých protiřečí. Škola
by měla mít za cíl učit studenty hledat pravdu a používat selský rozum
při získávání informací. Zde se opět vracíme k uznávání
veškerých – a tedy i lživých – zdrojů informací.
Manipulace s veřejností
Posledním bodem, který není daleko od tématu lži, je záměrná manipulace
s posluchačem, čtenářem, nebo s pozorovatelem. Proč školy neučí
rozpoznávat alespoň základní prvky manipulace? Proč nám školy neřeknou,
co je to konspirační teorie a na reálných příkladech nám názorně
nepředvedou, jakým způsobem uvažovat o tom, zda se jedná o podvrh, nebo
jestli se dá teorii věřit, nebo o ni uvažovat jako o možnosti jiného
výkladu skutečnosti?
Myslím si, že kantoři opět nemají jasno v tom, jak takové věci učit
a navíc ani sami nevědí, do jakého předmětu manipulaci zahrnout. Učí
tedy standardním způsobem, který dle mého názoru dnešnímu světu již
nedostačuje.
Druhá věc může být taková, že někdo má zájem na tom, aby většina
lidí nebyla schopna manipulaci odhalit. Proč? Narážím zde na malou část
obyvatel naší společné planety, která je však velmi mocná a v podstatě
řídí téměř veškeré důležité dění ku svému prospěchu. Možná se
teď smějete, ale vzpomeňte na stará rčení typu: Peníze vládnou světem.
Myslíte, že jimi nejsou lidé, kteří vlastní i kdyby „jen“
nadpoloviční většinu zdroj
1 zdroj
2 a zdroj
3 a (edit: 10.2.) zdroj
4 všech hmotných statků na Zemi, úplně zaslepení? Opravdu si
myslíte, že nechtějí mít pod sebou pracující ovečky, které jsou tak
hloupé, že jim nedojde, že je něco špatně?
Peníze, peníze, peníze
Na pár řádků se ještě pozastavím u oněch peněz. Každý potřebuje
peníze, někdo více, někdo méně. Faktem ale je, že málokdo je ochoten
vzdát se části z nich jen kvůli přesvědčení, nebo toho, že má svou
práci jako zálibu. Naprostá většina lidí chce být ohodnocena tak, aby to
odpovídalo jejich schopnostem.
Není horkou novinkou, že ve školském sektoru je financování nepříliš
zohledňované. Kdo se tedy cítí na víc, jde do zahraničí, učí dospělé
v nestátních institucích, či dokonce pracuje v jiném oboru.
Systém výplat
Navazující chybou je podle mě tabulkové hodnocení, které má stát
nastavené na celém svém poli. Představte si, že šikovný člověk
z učiliště, který vede hodiny dílenské praxe, odvádí velmi dobrou
práci a naučí studenty skutečně potřebné a užitečné věci, dostává
mnohem menší plat, než člověk, který učí výtvarnou výchovu velmi
špatně. Kupříkladu tak, že nechá děti malovat, neřekne jim nic
z historie umění, nevěnuje se různým technikám malby. A to jen kvůli
tomu, že učitel výtvarné výchovy je vysokoškolsky vzdělaný.
Osobní ohodnocení
Poslední problém co se týká peněz vidím v osobním ohodnocení.
S největší pravděpodobností se celková suma, která se má na tyto bonusy
přerozdělit, rozseká tak, aby ve výsledku každý učitel dostal stejně.
Vytrácí se zde tudíž smysl adekvátního hodnocení vykonané práce.
Čím je to způsobené? Osobní ohodnocení v podobě prémií rozděluje
ředitel. Ten však nemůže mít dostatek pádných argumentů k dotazům
proč dal tomu více, než tamtomu. Ředitel nemůže čtyřiadvacet hodin
sledovat každého učitele jakým způsobem učí, jak se připravuje na své
hodiny, jak se věnuje svým studentům mimo rozsah své pracovní doby.
Reference o svých kantorech tedy získává z doslechu, z výsledků
srovnávacích testů a z projektů, kterými jsou jmenování kantoři
garanti.
Těžko se však ředitelům říká, že jiný dostal větší částku,
protože zkrátka na ředitele dělá lepší dojem. Nikdy totiž nelze sečíst
výsledky práce zcela objektivně. Proto se ředitelé zaleknou a raději
přidají každému stejně. Vlastně s tím poté mají i méně práce.
Nedůslednost
Dalším neduhem českého školství je velká míra nedůslednosti. Kolik
chyb se promíjí, nelze spočítat. Otázka však je, jaké chyby promíjet a
jak k nim přistupovat. Nikdo není dokonalý člověk a chybovat je lidské.
Na druhou stranu výuka by měla vést k tomu, aby si chybující byl vědom,
v čem byla chyba a snažil se ji napříště neučinit.
Bohužel tomu tak není. Nejvíce se to odráží na českém jazyce.
Konkrétně mám na mysli pravopis. Dobrá, každý se občas upíše, nebo
splete. Ne každý zná pravidla českého pravopisu nazpaměť. Podívejme se
ale na děti – a nejen děti –, kterým nezáleží na tom, jaká jsou
pravidla. Setkávám se pravidelně s patvary jako pryncezna, ritýř, mislel,
vyděl, aj. v dětském oddíle, který vedu. Nejde ale o děti ve věku sedmi
let. Bavíme se o náctiletých! Dobrá, jsou mezi námi i dyslektici, pro
které je obtížnější naučit se pravopisu, ale i to je možné. Třeba
mého souseda máma tak dlouho trápila, že si na svou dyslexii už ani
nevzpomene a píše správně česky. Ale i kdyby – je mi záhadou, že se
najednou vyrojilo tolik dyslektiků. Že by se dříve rodilo méně lidí
s touto poruchou? Nebo je to jen další výmysl našich doktorů?
V takových případech jednoznačně pochybil učitel na základní škole
v nedůslednosti drilu a vysvětlování pravidel. Nejhorším faktem je, že
čeština je věc, která se neprojeví zřejmě. Každý si sice pomyslí
i pisateli své, ale most kvůli špatnému pravopisu nespadne.
Taktéž bychom se mohli zajímat o nedůslednost v trestech. Častokrát
je učitel líný pamatovat si, kdo má co přinést, či se naschvál
nepřipomene. Sahá to totiž do jeho volna, nebo do výkladu, který má
připraven do poslední minuty.
Potlačení individuality a jednotný přístup ke všem studentům
Zde narážíme na další nedokonalost, a to na absenci individuálního
přístupu ke studentům. Ne všichni jsou stejné povahy, ne všichni stejně
uvažují a ne všichni stejně reagují. Každý člověk je svým způsobem
originál. Vždyť to dokonce máme v hesle Evropské unie – jednota
v rozmanitosti. Velká chyba školského systému je ta, že je nastaven tak,
aby vyučoval všechny stejně. Tím, že všechny studenty vnímá jako
prázdné krabice, které se plní vědomostmi jako na výrobní lince, navíc
stejnou rychlostí, zjednodušuje si hodnocení a předpokládá objektivitu.
O té se však po podrobnějším rozboru nedá hovořit. Každý jednotlivec
vyniká v jiném spektru znalostí. Aby však mohl projevit svůj talent do
hloubky, je nucen chápat i jiné obory. Když však některý z nich
nezvládne, končí a brána do světa tajů oboru, ve kterém vynikal, je mu
uzavřena.
Jak ale přistupovat ke studentům a jak je hodnotit? Asi by bylo až moc
drzé tvrdit, že celý systém rozdělení do tříd dle věku je špatný a
potlačuje učenlivost. Asi by bylo přespříliš, navrhnout systém
fungující na základě tvrzení, že člověk je od základu učenlivý a chce
se učit od znalejších, a proto slučovat třídy dle oborů (avšak
vzpomeňte na malé děti – také se chtěly učit chodit po vzoru starších
a nebyly nuceny).
Revoluce v zaběhnutém systému
Za adekvátní řešení považuji zrušení postupky do vyšších tříd,
jak ji chápeme dnes. Dobrý učitel by zkrátka poznal, že některý student
již má dostatečné znalosti a schopnosti postoupit do vyšší třídy.
Záměrně nepíšu ročníku, protože mnou navrhovaný koncept vzdělávacího
systému počítá vzhledem k individuálním termínům postupu třídy, kde
se vyučuje tatáž látka pouze několik měsíců. Nejvhodnější je doba
dvou měsíců. Student se něco naučí, nezdržuje to moc dlouho ty, kteří
chtějí postoupit z nižší třídy, ale je to zase dostatečně dlouhá doba
na to, aby učitel poznal své studenty a mohl se jim věnovat
individuálně.
Aby učitelé nebyli omezení a nepovažovali svou práci za stereotyp,
rotovali by po jednotlivých třídách v cyklu ukončení nového
„školního roku“, který by trval právě dva měsíce, či tolik dní,
kolik by obsahovala běžná výuka ve třídě popisované výše.
Nejspíše se nyní ohrazujete a připomínáte, že učitel nemůže
odhadnout každého a že by záviselo na jeho povaze a klidně by někdo
nepostoupil jen protože by se znelíbil učiteli. V nejhorším by se za dva
měsíce vystřídal jiný učitel. Navíc ať chceme, či nikoli, omyly jsou
lidské. To už jsem ostatně psal výše. Chyby je ale nutné minimalizovat
při vědomí, že se nedají vymýtit všechny. Úlohou státu je tedy vychovat
výborné učitele tak, aby jim široká veřejnost mohla věřit. Až poté lze
zavést zcela převratný systém vzdělávání. Konec konců věříte všem
učitelům, že učí vaše děti dobře, v současné době?
Není jednoduchý způsob, jak dostat učitele pryč
Navazující chybu vidím v zákoníku práce. Ve chvíli, kdy je učitel
špatný, měl by být vyhozen. To zní jednoduše, avšak opak je
skutečností. Vzhledem ke znění současných zákonů je rozloučení
s kantorem velmi obtížné. Dát výpověď zaměstnanci z pohledu školství
(kde se například neredukují vyučované předměty) školství lze totiž
dle §52 zákoníku práce jen pro závažné porušení povinností
vyplývajících z pracovní smlouvy a pro soustavné méně závažné
porušování pracovních povinností (podmínka písemného upozornění
zaměstnavatele na možnost výpovědi v době posledních 6 měsíců pro
porušení povinností k vykonávané práci). Navíc když se ředitel školy
s učitelem kamarádí, nebo je v rodině, je vyhození učitele prakticky
nereálné.
Ano, špatné či nepochopitelné předávání vědomostí je závažné,
ale právě ona závažnost situace se neprojeví hned, ale až o mnoho let
později. Navíc je skutečně těžké dokázat, že jde o závažné
pochybení, protože slovo dítěte je bráno s velkou rezervou a ve chvíli,
kdy se do třídy na kantorovu výuku jde podívat ředitel nebo jiná
pověřená osoba, výuka se pochopitelně ihned změní výrazně k lepšímu.
Kdyby navíc proběhl soud, s největší pravděpodobností by vyhozený
kantor vyhrál. Jinými slovy: Současným zněním zákonů kryjeme špatné
učitele na úkor vzdělání našich dětí.
Přehlížení problémů
V neposlední řadě vidím na školství chybu v neochotě problémy
řešit. Mnohdy se setkáme se špatným přístupem učitelů k šikaně. Ta
pokud vypukne, je velmi těžko zastavitelná a vesměs ji nezarazí nikdo
jiný, než čas. Proto je nutné zakročit již v zárodku. Jenže spousta
učitelů zkrátka nemá kuráž k zakročení, nebo si nechce kazit den. Není
to přeci v jejich popisu práce. Omyl! Ve chvíli, kdy studující pocítí
nepříjemné prostředí pro práci, získá k ní nechuť a vše mu jde
hůř. Snaží se neprojevovat a pokud možno nezapojovat se. O týmových
pracích nemluvě. Chyba v uhýbání očima před problémem je však nejen
v šikaně, ale i v problémech spojených s jednotlivými nedostatky
studentů. Zde se však opět navracím k problému nedostatku
individuality.
Závěrem
Problémů je na poli vzdělávání v našem státě mnoho a jsem si vědom
toho, že jsem zde obsáhl pouze zlomek z nich. Považuji je však za nejvíce
palčivé s přesahem do budoucna. Kéž kořeny problémů, o které naše
školství zakopává, budeme v brzké době přesekávat.