Mám tě rád

Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou. Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost.

Prudce jsem sebou trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu prvnímu. Probudil jsem se.

Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na liduprázdnou ulici a myslel na tebe.

Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se mi o tobě zase zdálo. Bylo půl čtvrté ráno.

Publikováno
V rubrikách Litera

Pro dobrotu na žebrotu

„To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani živáčka.“Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan Otakar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe nemáte žádná zavazadla, pane… Pane…“ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit. Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“ Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle.

Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu, kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky. Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným. Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet, jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan? Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé radují z toho, co jim scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý život!“

Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím, že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě. „Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě ještě vůbec existovat dobří lidé. Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se, opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho vyhodili z práce. Po snídani vyrazili na náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi.

„Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával sousedovi na rozloučenou a vyrazili. Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz.

Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho peněz a do kapes se jim nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma. Po půl roce dorazili do jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem. Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“

Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky rozbily a nebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu. „Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty sis snad myslel, že mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si promluví. „Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu kvalitu. Co bylo před rokem je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo koupí, neprohloupí. V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara jak se snaží vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do svého domu.

Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár políčků a také mu dal několik ran do břicha. Otakar měl veliké štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí. To by byl jistě jeho konec. Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky s penězi a rozeběhl se. Než stačil Jáchym zareagovat, tak byl Otakar kdesi ve spletitých uličkách města

Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté co na Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky se nesla do širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho chůzí opotřebované boty…

Publikováno
V rubrikách Litera

Pentagonála

Napsal a na vlastní kůži vyzkoušel v oddíle SKASAPA: Evžen Bílek – Brtník 20. 7. 1994

Co znamená slovo: Pentagonála?
Dle Naučného slovníku označuje slovo „pentagonála“ řeckou číslovku 5. Kromě toho se slovo penta používá téměř ve všech jazycích, jako první část složených slov s významem pět, pěti… Například: Pentagon – pětiúhelník.

V našem případě slovo Pentagonála je použito jako název hry, které se účastní pět hráčů. Hra Pentagonála má svůj původní základ už ve starém Římě. Za ta léta nánosu času se už dávno zapomnělo, kterého šprýmaře napadlo přenést jednu stolní hru do reálu. To znamená, že hrací desku zaměnil s arénou amfiteátru a kostěné figurky nahradil živými lidmi.

Hans Christian Andersen – malá prodavačka zápalek

Pravda pravdoucí

Jednoho dne, když zapadlo slunce si slepice na dvorku vylezly na hřad a začaly se čechrat. Jedné malé bílé slepičce ale pírko vypadlo. Jen tak pro sebe si řekla, že teď jí to vlastně sluší o trošičku více. Zaslechly to sousední slepice a začaly nahlas vykřikovat, že jedna slepice si myslí, že když si vytrhá všechno peří, tak bude krásnější. Tou dobou kolem letěly sovy. Také uslyšely tento divný příběh. O pár minut déle už houkaly do světa, že si tři slepice vytrhaly všechno peří, a teď jim je zima. Tuto verzi zaslechl i kohout. A ten když ráno kokrhal, volala nahlas i příhodu se slepicemi. „Pět slepic si vytrhalo všechno peří a do rána umrzly!“ To slyšel i reportér místních novin, a tento příběh otisk. Všichni si to přečetli a protože to bylo v novinách, uvěřili, že to je pravda pravdoucí!

Prodavačka zápalek

Byla hrozná zima, sněžilo a smrákalo se k večeru, však to byl také poslední večer roku, večer silvestrovský. A v té zimě a v té tmě šlo po ulici malé děvčátko, prostovlasé a bosé. Pravda, když šla z domova, měla sice pantofle, ale co ty jí byly platné! Byly jí totiž hrozně veliké, předtím je nosila její maminka, takové byly veliké, a teď je malá ztratila, když přebíhala ulici, protože se kolem hrozně rychle hnaly dva kočáry. Jeden pantofel nemohla najít a s druhým jí utekl jeden uličník, že prý až sám bude mít děti, poslouží mu jako kolíbka.

Bosé nožičky mělo děvčátko zrudlé a promodralé mrazem. Ve staré zástěře měla hromadu sirek a ještě jich svazeček držela v ruce. Celý den od ní nikdo nekoupil ani jednu, ani pětník jí nikdo nedal. Hladová a promrzlá chodila po ulicích a vypadala naprosto zuboženě, chudák malá. Sníh jí padal do dlouhých plavých vlasů, tak hezounce vzadu na krku zvlněných, ale na parádu ona opravdu neměla ani pomyšlení. Ze všech oken zářilo světlo a celou ulicí lákavě voněla husí pečínka, však byl také Silvestr – ano, na tohle myslela. Nakonec se usadila a schoulila do koutku mezi dvěma domy, jeden vyčníval do ulice o kousek víc než ten druhý. Nožičky stáhla pod sebe, ale teď jí byla zima ještě víc a domů se bála, vždyť neprodala za celý den ani sirku, nedostala ani pětník, tatínek by jí natloukl. Ostatně i doma byla zima, v podkroví měli jen tu střechu nad hlavou a všude tam fičelo dovnitř, i když ty největší škvíry ucpali slámou a hadry. Ručičky měla skoro úplně mrtvé mrazem. Ach, takhle aspoň jedna sirka, to by bylo blaho.

Kdyby si tak troufla aspoň jednu ze svazečku vytáhnout, rozškrtnout ji o zeď a ohřát si prsty! A teď tedy jednu vytáhla, škrt, jak zajiskřila, jak hoří! Teplounký, jasný plamínek to byl, jako svíčička, když kolem ní přidržela dlaň. Jaké to bylo podivuhodné světlo! Děvčátku připadalo, že sedí u velkých železných kamen s lesklými mosaznými koulemi a mosazným válečkem, oheň v kamnech tak krásně hořel a blaženě hřál. Ach, děvčátko natahovalo nožky, aby si je také ohřálo; v tom plamen zhasl. Kamna zmizela – děvčátko sedělo na chodníku s oharkem ohořelé sirky v ruce.

Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, stávávala se zeď průhlednou jako závoj; děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa plněná jablky a švestkami! A co bylo ještě nádhernější – husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. V tom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen studenou masivní zeď.

Škrtla další. A hned seděla pod tím nejkrásnějším vánočním stromkem, byl ještě větší a ještě bohatěji nazdobený než ten, co letos o Vánocích viděla skleněnými dveřmi u jednoho bohatého kupce. Na zelených větvích hořelo tisíce svíček a ze stromku na ni shlížely pestré obrázky, takové, jaké byly ve výlohách obchodů. Maličká vztáhla ruce nahoru – a v tom sirka zhasla, vánoční svíčky stoupaly výš a výš, teď viděla, že jsou to jasné hvězdy, jedna právě spadla a po nebi za sebou zanechala dlouhou ohnivou čáru. „Někdo umírá!“ řeklo si děvčátko, neboť její babička, jediný člověk, který k ní byl kdy hodný, ale která již umřela, říkávala: „Když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu.“ Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička. Nesmírně jasná, zářící přívětivá a předobrá.

„Babičko,“ zvolala maličká, „vezmi mě s sebou! Já vím, že až zhasne sirka, budeš pryč, pryč jako ta roztopená kamna, jako ta krásná husička a jako ten nádherný vánoční stromek.“ A honem rozškrtla všechny zbylé sirky, co jí ve svazku ještě zbývaly, chtěla babičku ještě zdržet. A sirky se rozzářily takovým světlem, že kolem ní bylo jasněji než za bílého dne. Babička ještě nikdy nebyla tak hezká a tak veliká. Zvedla si holčičku do náruče a obě spolu letěly v lesku a radosti vysoko převysoko; tam nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost ani strach – byly u Pánaboha! Ale v zákoutí u domu sedělo v mrazivém jitru děvčátko s červenými tvářemi; s úsměvem na rtech a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán. „Chtěla se ohřát, „říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí Nového roku.

Oddíl není kroužek, oddílem žijeme!

znak-barevny-200px Spousta lidí si myslí, že
když chodíte jednou za týden na oddílovou schůzku a jedete na výpravu,
automaticky to znamená, že je to zájmový kroužek, podobně jako když
chodíte hrát tenis. Omyl! Oddílem žijete, vznikají zde přátelství na
mnoho let, ba na doživotí…

Abych tedy začal od začátku. Náš oddíl se schází jedenkrát do týdne.
Běžně pořádáme jednu výpravu za měsíc.

Pryč z města

Znamená to, že si zabalíme do batohu věci na přespání plus nějaké to
oblečení a utečeme do přírody. Obvykle někam do ubytovny ve vesnici.
Odřekneme si počítače, iphony, řvoucí hudbu a spoustu obchodů
s akčními slevami. Vyjedeme tedy do klidu. Zde žijeme vlastním životem,
máme celoroční hru, kde na každé výpravě postoupíme dál v nějakém
příběhu, který vyvrcholí na táboře.

Náš oddíl není ten, kde si vedoucí po večerce oddychnou, že přežili
další den, a jdou se opít. U nás to vypadá tak, že jsme občas z dětí
unaveni, ale děláme to pro ně s láskou, stejně jako to dělali s láskou
pro nás naši předchůdci.

Vzhůru do života

kotlik-nahled Děti se snažíme učit věci, které se jim do
života hodí. Umět uvázat alespoň pět uzlů a znát nějakou tu rostlinku
není od věci. Poté je ale učíme i věci, u kterých si vlastně ani
neuvědomují, k čemu jim za pár let budou potřebovat. Už jen to, že
napíší zápis do kroniky, je naučí mnoho. Dokáží si utřídit myšlenky
a poté vytvořit text, který má smysl. S tím má i mnoho dospělých lidí
problémy. A takových věcí je mnoho.

Přerod z dítěte na vedoucího

Já sám za sebe mohu říci, že osm let mezi dětmi mi dalo mnoho. Nedávno
jsem se stal vedoucím a to považuji za další krok k nasbírání dalších
vědomostí a schopností řešit situace. Nyní neřeším co je jaká bylinka,
nebo co je toto za zvíře s rohama. Řeším organizační věci, krizové
situace a nečekané změny programu. Například se stalo, že na schůzce
v zimě, kdy bylo patnáct stupňů pod nulou, jsme se nedostali do
klubovny.

Takže máme asi dvanáct dětí, mrazivé počasí a zavřenou klubovnu. Co
s tím?! Okamžitě jsem musel situaci vyřešit. To je právě příklad
krizové situace. Pokud bych byl v oddíle tři roky a rozhodl se, že mě to
nebaví, nikdy bych to nemusel řešit, ale bylo by to správné a užitečné?
Na to ať si každý odpoví sám. Já jsem rád, že jsem zůstal.

Končíme. Jako děti nebo jako vedoucí?

silnice-nahled Na druhou stranu zase musíte odhadnout, kdy
máte s oddílem skoncovat. Pokud vidíte, že už oddíl nezvládáte, nebo
že se najde více, než snesitelné množství lidí, kteří si myslí, že to
nezvládáte, je zřejmě něco v nepořádku. Není to jednoduché, ale
každý na to dříve, nebo později přijde. Každopádně věřím, že
každý na oddíl a to, co mu dal, bude vzpomínat hodně dlouho.

Samozřejmě děti odcházejí z oddílu dříve, než se stanou vedoucími.
Je to úplně normální. Zda se dotyčný změní z dítěte na vedoucího, to
si zváží sám. Buď postupně přestane jezdit na výpravy, odejde z oddílu
ze dne na den, nebo se nakonec stane vedoucím. Toto rozhodování přichází
většinou mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem. Pokud se dotyčný stane
vedoucím, postoupí do střední kasty. Buď vydrží, nebo po pár letech
odstoupí.

V oddíle jako v životě

Ti co vydrží déle, jsou již takzvaní oldschool vedoucí, kteří se
oddílu jen tak nepustí, protože nejdříve chtějí vychovat své nástupce,
kteří oddíl povedou podobným způsobem a kterým věří, že ho nenechají
zaniknout. Po výchově nástupců se ještě staví do pozice kontrolorů nové
krve. Radí jim a připravují je na svůj odchod.

Autor je nyní vedoucím oddílu Poutníci, jež působí v Praze –
Malešicích.

Publikováno
V rubrikách Úvahy